Proč jsou tyto vlastnosti, jejich uplatňování, v našich životech tak důležité? Protože jsou základem pro skutečně hodnotný vztah s našim okolím, ale hlavně se samotným Stvořitelem, nebe a země, JeHoVaH (Jehovou) Bohem a také se Synem, našim Králem a Vykupitelem, Panem Jehošuou.
Vděčnost = projev díků někomu, něčemu, co náš život posunulo správným směrem a obohatilo nás to o moudrost a přispělo k porozumění Pravdy. Pokud nejsme naplněni vděčností, ztrácíme POZORNOST k tomu, kdo si tuto vděčnost SKUTEČNĚ ZASLUHUJE.
Jsou jimi JeHoVaH Bůh a Pán Jehošua Kristus!
Ztrátou této POZORNOSTI naplňujeme své životy marností a honbou za větrem. Míjíme se cíle (hřešíme). Nezkoumáme svá srdce a ledviny, jejich skutečný stav. Jsme odváděni k tomu, abychom více hleděli na záležitosti druhých, soudili jejich kroky a ztrpčovali jim život vlastním poznáním, vlastní lidskou moudrostí.
Úcta = projev našeho srdce k někomu, kdo má skutečnou moudrost v našich očích. Je to také projev pochopení naší vlastní nedostatečnosti. Jde ruku v ruce s ODPUŠTĚNÍM. Proč? Protože si uvědomujeme, že ten kdo je skutečně nad námi, a my nejsme schopni plně dosáhnout jeho morálních kvalit, jeho smyslu pro Právo a Spravedlnost, takže jej často vlastním způsobem života urážíme a ubližujeme mu. Proto sami stále žádáme o odpuštění. Zároveň však musíme dokázat odpustit druhým. I oni byli podvedeni a také sami sobě, protože jsme se nechali podvést.
Toho nelze dosáhnout, když celým svým srdcem, myslí a silou nemilujeme skutečného dárce života a také toho, kdo nás z marnosti vykoupil. A takto milovat zase nedokážeme jenom proto, že nám chybí:
Pokora = plné přijetí toho, že jsme nic, pokud by do našeho života nezasahoval svou radou někdo skutečně moudrý. Pokud nabudeme dojmu, že sami pevně stojíme, že naše oči a naše mysl je křišťálově čistá tekutina bez vady, pak opět začínáme druhé soudit a ve svých očích se nad druhé vyvyšovat. Rádi jim vstupujeme do života a rádi jim vlastní silou vnucujeme vlastní moudrost a vlastní poznání, ale jsme jako kus řinčícího činelu, protože naše vlastní samospravedlnost si myslí, že tak jak uvažujeme my sami, že takto uvažuje samotný Stvořitel nebe a země.
Pak z našich úst, když jsme konfrontováni s myšlenkou Stvořitele, že jeho cesty a jeho myšlenky jsou vyšší než naše vykřikujeme:
„Já znám Písmo, takže vím přesně co si o tom a o tom náš Stvořitel myslí.“ .
Vůbec nás nenapadá, že sami sebe stavíme na rovinu s tím, kdo nás stvořil. Ztráta POKORY způsobuje nedostatek POKÁNÍ. Teprve při něm si plně uvědomujeme vlastní nahotu, vlastní selhání. A když POKÁNÍ nečiníme ze svých slov a soudu druhých, duchovně nerosteme. Vzor, kterým je Pán Jehošua se nám vzdaluje. Jeho slova si nebereme k srdci a nedovolujeme, aby to byl sám nebeský Otec, kdo nás povede vyšší moudrostí a Jeho vyšší cestou, než je ta lidská.
Jít cestou Pravdy, znamená jít cestou VYŠŠÍHO UČENÍ PRAVDY (VUP). K tomu si potřebujeme vytvořit
vúp = vděčnost úcta pokora = výzkumný ústav Pravdy
Duchovní život – jak se to vněm odráží?
Nestačí jen chápat, je potřeba porozumět. Pochopit a porozumět jsou dva rozdílné „stavy našeho bytí (já)“. Pokud něco pochopím, pak chápu, že to tak nějak je, ale neznamená to, že to přijalo zároveň mé srdce. Rozum víceméně logikou ano. Pokud něčemu porozumíme, pak jsme to pochopili a navíc se náš rozum i srdce s tím ztotožnily, tedy to plně přijaly.
POROZUMĚNÍ vede ke sjednocení Božím duchem. Ten nerozděluje, ale raduje se z toho, že činíme Boží vůli, ať je jakákoliv, ač nás druzí pro jejich neporozumění soudí. My chápeme je, oni však nerozumí nám. Proto je psáno:
„Budete se líbit Bohu, ne lidem. Scéna tohoto světa se mění.“ .
Pokud porozumíme a přijmeme velikost Kristovy oběti, jež za nás byla zaplacena, pak do našeho srdce vstoupí vděčnost, následně pak úcta a dále pokora. Vděčnost, úcta a pokora nás vedou k touze přiblížení se k Otci a k Synovi, Vykupiteli. Tato touha nás vede k pozornosti, odpuštění a pokání. Jedno bez druhého není úplné, není celistvé. Vše dohromady vzájemně se prolínající je základem pevného a trvalého vztahu s Otcem JeHoVaH (Jehovou). Pevný a trvalý vztah s Otcem JeHoVaH (Jehovou) a také Beránkem nás vede k nalezení skutečné Pravdy.
Tělesný život – jeho projevy vúp?
Pokud porozumíme a přijmeme poznání, že nikdo z nás lidí nejsme dokonalí, že nikdo z nás nejsme bez chyby a všichni jsme obětí výchovy, vzdělávání a především tohoto světa jako takového, pak do našeho srdce vstoupí vděčnost k našim bližním, následně pak úcta k nim a pokora vůči nim. Pochopení a přijetí poznání, že jsme všichni obětí tohoto světa nás vede k hledání porozumění, proč je svět takový jaký je a po touze nalézt skutečnou Pravdu.
Mít pevný a skutečný vztah s naším Bohem, Stvořitelem nebe a země, Svrchovaným Panem JeHoVaH (Jehovou), nás vede k tomu, abychom byli přivedeni k Panu Jehošuovi a on na nás mohl uplatnit svá slova o vzkříšení v posledním dnu:
„Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a chci ho vzkřísit v posledním dnu. V Prorocích je napsáno: A všichni budou vyučováni Jehovou Bohem. Každý, kdo slyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně.“ .
Kéž jsme vyučeni samotným nebeským Otcem, JeHoVaH (Jehovou) Bohem v Beránkově jménu: A ne člověkem, když do svých srdcí přijmeme VUP, VÚP a POP.
Úvaha vznikla ze společného rozjímání nad Písmem, jak nás Otcův duch vedl.
S Agape a v Agape Vaše sestra Šárka a Váš bratr, Pánův otrok, Igi